Smutná správa zo smutnej krajiny

Inscenace o hledání, naději, smyslu a neexistujícím bohu. Tak trochu Beckett, tak trochu Burton či Kafka, ale rozhodně život sám ve své největší existenciální krizi a bahně, do kterého se lidé propadají.

„Možná se v půvabně nehezkém ubytuje i sám Godot. Nebo raději ani nepřijde? Počkejme. Uvidíme. Mějme naději.“

Za sedmi horami, za sedmi doly a sedmi hraničními průchody, v zemi, kde se slzy sypou a smutek lije, kde sotva květiny zapučí, už i odkvetou, v kraji tom, kde už téměř nikdo nezůstal, stojí jeden malý, ošuntělý a sotva funkční hotýlek, ve kterém matka s dcerou a jedním zaměstnancem vykonávají poctivé hoteliérské řemeslo.

Jaké následky může mít, když se po dlouhých letech lidé rozhodnou vrátit? A kdo ví, jestli má vůbec smysl odejít, jestli je tráva někde skutečně zelenější, nebo ještě sušší a spálenější než tady. Smutná zpráva ze smutné krajiny je hyberbolickou odpovědí nejen na tuto otázku, ale i úvahou nad tím, jaké jsou motivace odchodu. Ten totiž nemusí být jen fyzický. Nejasná komunikace dokáže vést k fatálním závěrům. Hra inspirovaná Camusem, který se zase inspiroval novinovou zprávou a svými cestami napříč Evropou.