Teatr Ósmego Dnia: Šťastná hvězda podle Franze K.

Sťastná hvězda podle Franze K.

„Každý vychází z podsvětí po svém, já – psaním,“ poznamenal Franz Kafka v dopise Gretě Blochové.

Jak vychází z podsvětí herec? Samozřejmě slovy, gesty, pohledy. Je však stejně zřejmé, že mu někdy pomáhá i ticho, nehybnost, střídmost výraz a kázeň. Opuštění toho, co nazýváme herectvím. I zmizení z jeviště.

Možná právě v takových okamžicích se odhaluje podstata kouzla, které povolává neviditelnou nádheru života tím, že ji nazývá jejím pravým jménem. Kafka byl totiž paradoxně jejím velkým oslavovatelem. Vytrvalým hledačem šťastné hvězdy, jak napsal v dopise Felicji Bauerové.

Této hvězdě i jejímu hledání dával různá jména. Někdy hovořil o Zákoně (Proces), jindy o naslouchání vzkazům od císaře (Stavba čínské zdi), jindy o hledání východiska (Zpráva pro Akademii), jindy o pátrání po kostech (Výzkumy jednoho psa). Jindy ji nazýval hladověním (Umělec v hladovění). ​​A konečně, někdy hledal šťastnou hvězdu na onom světě (Navštívil jsem mrtvé).

Ve svém monodramatu (které čerpá z děl, jako jsou „Zpráva pro Akademii“, „Proměna“ a „Umělec v hladovění“) Janusz Stolarski následuje hlas spisovatele a opakuje jeho slova, avšak nakonec utichá a nechává promlouvat pouze své tělo, dotčené přítomností Kafkových postav. Nechává promlouvat prostor, v němž se pohybuje, jemuž se podřizuje a v němž nakonec mizí.